Vzpomínka na Ludvíka Vejrka

Loučím se s Vámi, přátelé milí, 
ruky stisk dnes už Vám nemohu dát. 
Srdce mi dotlouklo, odešly síly,
loučím se s každým,
kdo měl mě rád.

Dne 13.1.2014, krátce po 77. narozeninách, zemřel v Lanškrouně pan Ludvík Vejrek (nar. 10. 1. 1937).  Luděk (jak ho všichni oslovovali) se narodil  v České Třebové, kde po dokončení základní školy pokračuje ve studiu Vejrek_ludvikna českotřebovském gymnáziu. Tam také zakládá s dalšími studenty svoji první hudební skupinu. Jeho nesporný hudební talent a píle neušly pozornosti místních muzikantů, kteří Luďka zvou do orchestru Collegial, hrajícím pod vedením Dobromila Keprta. Zde hraje v saxofonové sekci společně s L. Hejdou, M. Janderou, L. Simonem, S. Vosykou, ing. J. Kubáskem a dalšími. S přechodem do nedalekého Lanškrouna, kde začíná pracovat v místní Tesle a zakládá rodinu, jeho hudební kroky nekončí, ba naopak, nabírají na intenzitě.

Nastupuje do tanečního orchestru NONET, jež se postupem let stává jedním z nejlepších amatérských orchestrů, a je členem lanškrounského dechového orchestru. Působí také jako externí učitel na místní LŠU, později ZUŠ, kde vychoval velké množství kvalitních amatérských, ale i profesionálních klarinetistů a saxofonistů. Zde působil plných 28 let.Nezapomíná ani na rodné město, kde hraje 1.fagot v Orchestrálním sdružení Smetana, symfonickém orchestru, který svými koncerty, spolu s pozvanými profesionálními interprety vážné hudby, přinášel posluchačům nezapomenutelné hudební zážitky.Když v roce 1980 St. Vosyka znovu obnovil činnost swingového orchestru, byl Luděk mezi prvními hudebníky, kteří Slávkovi přislíbili svoji pomoc . Zasedl u pultu baritonsaxofonu a po přerušení činnosti L. Hejdy v orchestru hraje na postu leadera, tj. 1.altsaxofon, kde uplatňuje své nesporné zkušenosti a virtuozitu, ale také zaučuje a zasvěcuje mladé muzikanty,vesměs své žáky, do tajů swingové a jazzové muziky. V této době Luděk působí v 9 hudebních uskupeních různých hudebních  žánrů hrajících tvorbu od Bacha až po Vlacha.

Nejtěžší a nejsmutnější období pro něho nastává po návratu Velkého swingového orchestru z návštěvy  partnerského města Č.Třebové – Agrate Brianza v červnu 2005. Při zpáteční cestě postihla Luďka na hraničním přechodu Mikulov zdravotní indispozice, mající za následek ochrnutí levé strany těla a tím i ukončení jeho největší lásky – hry na fagot, klarinet a saxofon.  I nadále udržuje kontakt s orchestrem a účastní se, pokud mu to zdravotní stav dovolí, pořádaných koncertů nebo setkání muzikantů. Naposledy jsme ho měli možnost přivítat na posezení VSO na konci srpna 2012 v Národním domě, kde  s námi strávil příjemnou hodinku. V tu chvíli nikdo netušil, že se jedná o posled-ní společné setkání s tímto výjimečným a náramně obětavým muzikantem, který, měl-li čas, neuměl říci ne, když byl jakoukoli kapelou žádán o záskok.

Svým odchodem se Luděk zařadil ke členům VSO – St. Vosykovi, J. Citovi, P. Brklovi, P. Borůvkovi, J. Kubáskovi a M. Špičkovi, kteří odešli do swingového nebe v předešlých letech. Na závěr, k uctění Luďkovy památky, nezbývá než konstatovat: To byl český Muzikant.  Čest Tvé památce!

Členové Velkého swingového orchestru

 

1 komentář u “Vzpomínka na Ludvíka Vejrka

  1. Byl jsem jako trumpetista členem Luďkovy gymnasiální kapely v letech 1954-55. Studoval jsem na Železniční průmyslovce a pak se naše životní cesty rozešly. Když jsem se v roce 1980 setkal na dovolené se zpěvákem Sísrem, dostal jsem od něj kontakt na Luďka a tak jsme se po 25 letech opět setkali. Luděk přijel ke mě a odvezl si baritonsax, na který pak hrál v obnoveném Vosykově Collegialu. Na rozdíl od jiných měst, kde začala renesance big bandů, se v našem městě větší orchestry, včetně mého, zmenšily, nebo zanikly. Vyměnili jsme si pak několik pohlednic, hlavně z muzikantských zájezdů a to bylo všechno. Přesto, kdykoliv jsem jel vlakem z Třebové do Olomouce a viděl v dálce lanškrounské komíny, na Luďka jsem vzpomněl a sliboval si, že ho navštívím. Byl to bezvadný kluk, už v mládí dobrý tenorsaxofonista a když jsem náhodně narazil na zprávu o jeho odchodu, skutečně to zabolelo. Byli jsme stejně staří a byl kus mého mládí. Pokud si někdo – a to by byla skutečně náhoda – na moje působení v Č. Třebové, případně Ústí n/Orlicí, vzpomene, rád se s ním spojím. Je to ale již 60 let a zbývá jen nostalgická vzpomínka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.